Nečekaná cesta autobusem druhé třídy vám otevře oči.
Jak už Pavel psal v minulém článku o výletě na Chichen Itzá, na cestu zpátky z Chichen Itzá jsme si museli koupit od autobusového dopravce ADO pouze lístky druhé třídy. Máme dojem, že ADO neprodává pouze své lístky, ale když prostě zrovna nemá spoj, prodá vám lístek i jiného dopravce.
Skončili jsme tedy prohlídku Chichen Itzá a čekali na autobus, který přijede na parkoviště. Neodhadli jsme čas, který nám bude stačit na prohlídku a focení, a tak nám zbyly ještě takové 2 hodiny času. Po 2 hodinách čekání si opravdu přejete, aby autobus přijel včas. Ale jak se dá očekávat v Mexiku, čekali jsme na autobus ještě dalších asi 40 minut.
Uvnitř autobusu
Když konečně dorazil autobus na opuštěné parkoviště, kde čekalo až podezřele hodně lidí, začali jsme postupně chápat, co se děje. To, že si koupíte na nádraží u okýnka lístky s místenkou úplně neznamená, že nějaké sedadlo na vás čeká. Autobus už přijel skoro plný a ještě do něj mělo nastoupit takových dalších 20 lidí. Cesta zpátky do Meridy trvala první třídou necelé 2 hodiny, takže si člověk po celodenním chození přeje sednout, když už za to zaplatil. Když jsem se začala anglicky trošku rozčilovat, kam si máme sednout, bylo to celkem zbytečné:) S angličtinou moc často nepochodíte a španělsky jsem úspěšně zapomněla mluvit úplně. Na předních sedadlech seděla jen jedna slečna a měla na druhé sedačce kufr, tak jsem ji jemně (znáte mě:)) naznačila, že by ho mohla sundat a že bych si sedla. Nakonec to byl řidičův kufr a kývnul na slečnu, ať ho sundá. Takže já si sedla, dala na sebe všechnu naši bagáž a Pavel si stoupl ke mně. Když se nalodil celý autobus (nebylo vůbec k hnutí), tak se řidič rozjel a začala opravdu zajímavá jízda.
Postupně jak lidé vystupovali a nastupovali, Pavel se probojoval dozadu a našel si tam nějaké místo k sezení. Já zůstala vepředu a přála si, abychom už byli v Meridě. Jenže autobus druhé třídy nikam moc nespěchal, a nejel samozřejmě přímo do Meridy, ale začal objíždět malinké vesničky a nabírat lidi. Když říkám, nabírat lidi, nemyslím tím úplně na zastávkách. Kdo chtěl nastoupit, jen tak mávnul na autobus a řidič mu zastavil. Tím, že jsem seděla vepředu, mohla jsem si každého prohlédnout. To se tam vystřídal seňor s vidlema, seňor bez zubů, lidé prodávající ovoce a zeleninu přímo s velkým košem, lidé kteří prodávají něco jako chipsy a takové ty slané žerfurty. Těm řidič zastavil, oni mu dali úplatek ve formě jídla a už nemuseli platit za cestu. Pak jim dal prostor a oni začali procházet uličkou autobusu a prodávat jídlo. Nikomu to nepřidalo zvláštní, asi kromě mě :) Bohužel jsme taky cestou viděli policejní vozy, jak stojí na dálnici vedle autem sraženého koně.
Nejvtipnější scéna ovšem nastala, když nabral malé kluky do autobusu. Někteří z nich si lehli na palubní desku spolujezdce a opírali se o čelní sklo, další se opírali o rozvrzané přední dveře autobusu a další dva si s řidičem vesele povídali. Jeden z nich byl teda hodně při těle, prostě takový pěkný vyvinutý Mexičan a ten vezl nějaké ovoce, které se snažil prodat. Druhý, hodně hubený kluk (oběma mohlo být tak kolem 10 let) si přinesl kytaru a co jsem tak pochytila z rozhovoru, cestuje z města do města autobusy a hraje lidem a vydělává si. Tak to tam chlapec trošku rozjel, ale bohužel teda dost falešně:) Dostal peníze jen od jednoho spolucestujícího. Říkal, že radši pojede do Playa del Carmen, že tam dávají víc. Vesele si už za tmy vystoupil a nic neřešil.
Když se díváte z okna autobusu ven
Přestala jsem sledovat lidi uvnitř a začala se dívat více ven. Přes drkotající autobus, který neřeší rychlost nebo nějakou bezpečnost, uvidíte věci, které vás trošku vyděsí. Tím, že tento autobus projížděl různými vesničkami, vidíte klasický život Mexičanů na venkově bez turistů, restaurací a světel. Z okna uvidíte napůl zbořené zděné domy, které nemají ve většině ani elektřinu, uvidíte lidi jezdící na rikšách tahající svoje věci, malé děti v roztrhaných šatech pohrávající si uprostřed silnice bez jakéhokoliv světla. Uvidíte špínu a nepořádek. Najednou se vám zpoza rohu objeví lidé na motorkách a v dobrých autech. Potkáte chlápka ve velmi levném oblečení, jak drží v ruce iPhone. Pak zase vidíte žebrající lidi na ulicích. Potkáte restaurace s wifi a skvělým jídlem a o několik bloků dále najdete mexickou čtyřku zapáchající až na ulici. Je to zvláštní směsice pocitů, kultur a uvědomíte si, že ač se na to první pohled nezdá, Česká republika stále patří mezi 35 nejbohatších zemí světa.
Odpovědět