Je to zvláštní pocit musím říct. Minulý týden jsem skončila ve své práci, kterou jsem měla ráda, s očekáváním práce v zahraničí, kterou mít asi ráda nebudu:-D (jsem člověk, který spíš očekává to horší a pak je často velmi mile překvapen, že to tak není:)). Ale proto, čeho chce člověk dosáhnout, musí taky něco obětovat. Má chuť naučit se velmi dobře anglicky tak zvítězila. Zjistila jsem totiž, že v oblasti, ve které jsem pracovala a i nadále chci pracovat, to bez dobré angličtiny prostě nejde.
Kolegové z firmy mi uspořádali parádní rozloučení v hospůdce, ve které jsem dostala pepřák na medvědy (po pravdě ale doufám, že ho nebudu muset použít), samolepku Z (konečně jsem totiž dodělala řidičák) a super přání na rozloučenou. Takže moji kolegové – pokud tohle čtete – ještě jednou děkuji:)
Tím jsem také získala čas na začínající přípravy. Zařídit plné moci, zajistit průkazku příjemce, odhlásit služby, které využíváme – s UPC bude asi největší problém:) Začít zjišťovat jaké pojištění si na cestu tedy zřídíme, odhlásit zdravotní pojištění, a tak dále.
Je toho vcelku dost, takže se mi těch 17 dnů do odjezdu bude určitě hodit. Ještě musím vymyslet, do čeho se zabalím:) Pavel měl neuvěřitelnou kliku, když před několika dny vyhrál obrovskou 140 litrovou North Face cestovní tašku – takže zavazadlo on řešit opravdu nemusí.
Už trošku začínám bláznit, že nic nestíhám, ale myslím, že je to naprosto normální. Teď si užívám ještě naplno přítomnost rodiny a nejbližších přátel. Takže hurá do psaní seznamu věcí, které s sebou potřebuji.
Odpovědět